Google hledávání na tomto webu:

   

Paměť národa & Cryptomania: Avraham Harshalom
 

Vítězný tým Ondry Kapice obdržel speciální tématickou cenu: černou tajemnou krabičku. V ní se schovávala vstupenka na šifrovací hru Avraham Harshalom, průvodce hrou a několik pomůcek. Co s tím? Jedna členka týmu zavolala na uvedené telefonní číslo a domluvila termín odehrání hry - čtvrtek 20. června v Praze. A protože vedoucí vítězného týmu v tento den byl na výletě se svou třídou, přizvali jako doprovod do Prahy moji maličkost. Neváhal jsem, domluvil jsem podrobnosti a ráno jsme vyrazili pendolínem do Prahy. Tam nás čekala skutečná bojovka - žáci museli najít startovní místo celé hry - budovu Národní galerie v Praze - Veletržní palác. Tam jsme došli z hlavního nádraží pěšky přes Palladium, kde byl prostor pro svačinu, a hurá do luštění. Celá hra probíhá v chytrém telefonu, kde se zobrazují úkoly a tam se i zadávají odpovědi. První úkol byl poměrně jednoduchý, šlo o to, určit hodnoty písmen a pak vybrat čtyři správné, aby dávaly součet 50. Po vyluštění jsme se přesouvali na další stanoviště, ale podle popisu bychom to nenašli. Posloužila tedy nápověda prostřednictvím manuálu, který jsem dostal od správce hry předem do mailu. Došli jsme na malé náměstíčko s malým parčíkem a tam si hráli se čtyřmi trojúhelníky, ze kterých se dala sestavit židovská hvězda. Po několika otočeních jsme dostali správné heslo. Cesta na třetí stanoviště byla jednoduchá, zobrazila se celá mapa. Došli jsme k nádraží Praha-Bubny, před kterým stojí pomník "Brána nenávratna". Zdejší úkol byl zaměřen na vystřihování a skládání papíru. Z předem připravených tvarů mělo vyjít jedno slovo, které jsme za chvíli uhodli. A jdeme dál, tentokrát podle fotek několika míst se posouváme o pořádný kus, podcházíme trať a dostáváme se do Argentinské ulice. Zdejší úkol nebyl ani tak těžký, jako pracný. Šlo o to, seřadit chronologicky jednotlivé věty příběhu a z koncových a počátečních dvojpísmen sestavit čtyřpísmenná slova a ta vyškrtat v "osmisměrce". Škrtance vytvořily heslo do dalšího kola. A můžeme postoupit k předposlední hře. Cesta je udávaná barvami staveb kolem nás, např. hnědočervená (cihlová zeď), červená, červenočerná apod. (barva fasády jednotlivých domů, kolem kterých procházíme). Čeká nás druhá hra s barevnými trojúhelníky, tentokrát jsou zadané jednotlivé sestavy a ty vytvoří písmena hesla. Poslední přesun byl zadán pomocí světových stran a vzdáleností a zavedl nás do blízkého parčíku, kde jsme řešili poslední úkol v terénu. Na připravený text jsme měli přikládat folii s podtrženými slovy a na jiném místě v textu se označila křížky jednotlivá písmena hesla. Hurá! Máme hotovo a rychle na vlak. Stihli jsme to pod 3 hodiny a to nás zařadilo na 19. místo. Bonusová stanoviště můžeme řešit i ve vlaku, tak se nebudeme nudit cestou zpět. První úkol je v podstatě jen osmisměrka a druhý bonusový úkol je hra opět s trojúhelníky. Po dokončení bonusových her jsme se posunuli na 11. místo i přes to, že čas ukázal skoro 6 hodin. Na posledním obrázku v galerii je ukázka sestavy trojúhelníků tak, aby šifra dala slovo AHOJ. Myslím, že si všichni členové týmu čtvrteční den užili a symbolicky tak zakončili projekt Paměť národa. Já děkuji, že mě vzali s sebou a mohl jsem poznat příběh Avrahama Harshaloma:

Jedné z březnových nocí roku 1945 přijel od na bubenské nádraží od severu další z řady vlaků naložený uhlím. Tenhle vlak ale kromě hnědého paliva přivezl i tři vyhublé mladíky s oholenými hlavami a v pruhovaných mundůrech…
Adamovi bylo devatenáct. Za jiných okolností by měl nejspíš krátce po maturitě, možná by přemýšlel o studiu, nebo o tom, čím na další schůzce potěší svoji slečnu. Toho březnového rána ale ležel hladový v otrhaném mundůru na hromadě uhlí. Přestože ve vzduchu už vonělo jaro a sníh z pražských ulic zmizel už před pár týdny, před svítáním měly teploty pořád blízko k nule.
Spolu s Adamem se na černé hladě třásli zimou další dva mladíci. Čekali do rozednění, aby zjistili, jestli útěk tentokrát bude mít šťastný konec. Cedule nad nádražní budovou hlásala Praha – Bubny.
Liduprázdné okolí ožilo s příchodem slunce. Ráno se na dohled objevil chlapec se slečnou, snad studenti na cestě do školy. Jak jejich kroky zněly po vlhké dlažbě, uprchlíci uvažovali. Mají je oslovit? Dostane se jim pomoci, nebo je mladí lidé obratem nahlásí gestapu, aby si snad šplhli u protektorátních úřadů? To by Adama a jeho kamarády nejspíš stálo život. Bylo ale jisté, že se sami bez pomoci v cizím městě nemají šanci přežít. A tak se rozhodli. Adam slezl z haldy a promluvil na mladíka. „Česky jsem neuměl, polsky mu říkám, že potřebujeme nějaké šaty,“ vypráví Adam. Půlhodina čekání byla nekonečná. Každou chvíli se mohl za rohem nádražní budovy ozvat štěkot psů a těžké boty gestapáků. Místo toho se ale vrátil onen mladík. Jmenoval se Jindřich Sobotka a bydlel s rodiči v nejbližším činžáku od východního konce nádraží, na adrese Argentinská 1. Všem třem přinesl šaty. Civilní oblečení
sice na vězních viselo, ale přece jen dávalo naději, že si jich v pražských ulicích nikdo nevšimne. Když se převlékli, vzal je Jindřich k sobě domů.
Sobotkovi byli všichni vlastenci, jejich příbuzní byli zapojeni do odboje, a tak jim nepřipadalo nijak zvláštní postarat se o tři uprchlíky.
„Matka Sobotková si nás zběžně prohlédla a spěchala zatopit v kamnech. Byla porodní asistentkou a se zručností své profese vzala mýdlo, kartáč a lihovou dezinfekci a horkou vodou vydrhla všechnu naši špínu nahromaděnou v koncentračním táboře. Protože jsme byli obřezáni, musela uhodnout, že jsme Židé, ale neřekla nic,“ vypráví Adam. Jiřina Sobotková pak tři sotva odrostlé chlapce s mateřskou péčí uložila ve vlastní ložnici. „Po nervovém vypětí jsme se rozplakali jako malé děti a nakonec, třesouce se strachy, vzrušením a vyčerpáním, jsme usnuli.“
Adam a jeho kamarád byli zachráněni. Aspoň prozatím. Ačkoliv do konce války zbývaly necelé dva měsíce, nikdo si tím ale nemohl být jist. Praha se dosud hemžila Němci a za ukrývání Židů byla jistá smrt.
Ukrýt tři téměř dospělé muže nebylo snadné. Sobotkovým bylo jasné, že ubytovat neznámé mladíky v plně obydleném činžáku by vzbudilo nežádoucí pozornost. Jednoho by snad mohli prohlašovat třeba za vzdáleného bratrance, ale jaké vysvětlení by našli pro tři cizince? Pro všechny bylo naprosto nutné najít pro Adama a jeho kamarády jiný, bezpečnější úkryt.
Sobotkovi naštěstí nebyli jediní, kdo byl ochoten přes ohrožení života uprchlým Židům pomoci. Rodinný přítel František Hrstka, důstojník předválečné československé armády, vlastnil v nedaleké Dělnické ulici obchod. Před válkou se v něm prodávaly umělé květiny. Když přišly horší časy, za Protektorátu, musel Hrstka pro nedostatečný odbyt i málo surovin obchod zavřít. Prostor mu ale zůstal – dvě místnosti, přední a zadní vchod. Ideální. Obchod se stal pro trojici mladíků bezpečným úkrytem. O jídlo nouzi neměli, to jim obstarávala Jiřina Sobotková a střídavě jim ho v různou dobu donášeli různí lidé z rodiny, aby nic nebylo nápadné. Strávili tam několik týdnů. Jaro 1945 zatím pokračovalo a bylo čím dál jasnější, že Němci mají na kahánku. Adam s přáteli netrpělivě čekali, jak se situace dál vyvine, když 5. května vypuklo proti nenáviděným okupantům povstání…
František Hrstka, přítel Sobotkových, jako prvorepublikový důstojník nemohl stát stranou, když se bojovalo o jeho město. Do Pražského povstání se hned zpočátku zapojil a zverboval i Adama a jeho kamarády: „S planoucíma očima nás vyzval: ‚Moje rota se chystá vypořádat s Němci. Chcete se přidat?‘“ Z úkrytu vyzvedl zbraně a mladíky dva dny tajně na dvorku cvičil ve střelbě. „Váha zbraní a nábojů se málem rovnala naší váze. Dohromady jsme všichni tři měli jen málo přes 150 kilogramů,“ vzpomíná Adam. Pak šli bojovat na barikády v Holešovicích. Do města pak dorazila Rudá armáda a němečtí vojáci konečně 8. května kapitulovali. Po letech věznění, strádání a každodenního strachu o život byl Adam Friedberg opět svobodný. Jako účastník květnového povstání získal československé občanství a díky podpoře židovské organizace Joint začal studovat na pražské technice. Našel si také přítelkyni, Milušku Hořejší, s níž se později i zasnoubil.
Adam počítal s tím, že se Československo stane jeho novou vlastí. Návrat domů ho nelákal. Věděl, že nikdo z příbuzných holocaust nepřežil, rodné Pružany, původně polské, se staly územím Sovětského svazu, a komunistický režim Adama nepřitahoval. Zpočátku neuvažoval ani o odchodu do Izraele. Když ale měl příležitost, chtěl pomoc alespoň s jeho ustavením, a tak se v roce 1948 přihlásil na letecký výcvik pro Izrael, který probíhal v Olomouci. Účastnil se několika náletů v závěrečných fázích bojů o nezávislost. Pak ale začaly vztahy Československa a Izraele chladnout, když bylo jasné, že nový židovský stát se v rodící se studené válce postaví na stranu Západu. A Adam se nakonec přece jen rozhodl z komunistického středu Evropy přesídlit do Izraele. Tam přijal nové jméno Avraham Harshalom. Leteckou vojenskou kariéru brzy pověsil na hřebík a založil úspěšný holding Ariel vyrábějící elektrotechnické součástky.
Na Československo Adam - Avraham Harshalom nikdy nezapomněl. I když zde žil jen čtyři roky, dodnes, ve třiadevadesáti letech, se domluví česky. Po celá léta, až do její smrti zůstával v kontaktu se svou zachránkyní Jiřinou Sobotkovou. Ta v roce 1963 na jeho pozvání přijela do Izraele a památník Yad Vashem v Jeruzalémě jí udělil titul Spravedlivý mezi národy.
O tom, co za války prožil, Avraham svým blízkým nikdy nevyprávěl. Do střední Evropy se vrátil až na sklonku 80. let. Navštívil tehdy Československo a Polsko, později také rodné Pružany v dnešním Bělorusku. Podíval se i do svého rodného domu a ve sklepě tam po padesáti letech našel lahev s cennostmi, které na místě rodina Friedbergových před válkou zakopala. Když přijel do Čech, vydal se také do Zlonic, odkud pocházela jeho tehdejší partnerka Miluška Hořejší, po kratším pátrání se mu jí podařilo po letech najít. Bylo to prý radostné setkání.

(P. Knížák)

   

Aktuality

Velké poděkování

Slavnostní předávání absolventského vysvědčení deváťákům - fotogalerie

Na návštěvě u hasičů

Paměť národa & Cryptomania: Avraham Harshalom

Vyhlášení nejlepších žáků, kolektivů a učitelů

Kopretinky z JIHu - závěrečné vystoupení na kolonádě

JUMPING IS MY LIFE

ŠD: Indiánské sportovní odpoledne na Prelátě

KRAJE PRO BEZPEČNÝ INTERNET

ESCAPE GAMES

Aktuality 2018/2019
Aktuality 2017/2018
Aktuality 2016/2017
Aktuality 2015/2016
Aktuality 2014/2015
Aktuality 2013/2014
Aktuality 2012/2013
Aktuality 2011/2012
Aktuality 2010/2011

 
         
 

Za tuto stránku zodpovídá: P. Knížák    Stránka vytvořena: 24.06.2019

    © Škola JIH Mariánské Lázně